Jdi na obsah Jdi na menu
 


Do Anglie jsem se přestěhovala před patnácti lety. Původně to mělo být jenom na tři měsíce, nakonec jsem tu zůstala natrvalo. Anglie se stala mým milovaným domovem. Prožila jsem si tu své nejdůležitější životní etapy a našla to, co jsem celý život hledala – štěstí.

Začínala jsem jako aupair. Nejdřív na tři měsíce, pak na dva roky. Když mi vypršelo aupair vízum, přemýšlela jsem, co dál. Tolik se mi tahle země líbila, že jsem tu chtěla zůstat. A tak jsem se pustila do dalšího studia a stala se učitelkou jazyků na střední škole. Nakonec jsem si tu našla i svoji drahou polovičku – Angličana. Stala jsem se nejen anglickou manželkou, ale i anglickou občankou. Na svůj britský pas jsem náležitě hrdá, protože cesta k němu nebyla jednoduchá ani levná. Dva roky po svatbě se nám narodila vytoužená holčička a já se plně oddala mateřství a všemu, co život s dítětem ve smíšené anglicko-české rodině obnáší. Moje anglická rodina je to nejdůležitější v mém životě, čerpám z ní lásku a životní energii. Žijeme na jihovýchodním pobřeží v typickém anglickém domě se zahrádkou, který se nachází jen pět minut od pláže.

Anglie je země plná kontrastů a překvapení. Jako každá země má své klady i zápory, je však třeba najít vždy to pozitivní, i když je to přece jenom občas těžké. Již dlouhou dobu si tu nepřipadám jako cizinec a to nejen proto, že mám anglickou národnost. Je to hlavně proto, že jsem začala myslet stejně jako místní. I když jsem a vždycky budu rodilou Češkou, za svůj domov považuju Anglii. Se všemy svými klady a zápory.   

 

Jak jsem byla v Anglii učitelkou

31. 7. 2016

Když jsem v Anglii skončila s aupairováním, rozhodla jsem se, že se stanu učitelkou. V tu dobu zde byl nedostatek středoškolských učitelů jazyků a já měla bakalářský diplom ze španělštiny a francouzštiny, tak proč ne. Absolvovala jsem roční pedagogický postgraduál a po něm už následovalo moje první zaměstnání. Jakožto čerstvé absolventce se mi podařilo docela slušné terno: post učitelky jazyků na prestižní soukromé internátní škole. Přestěhovala jsem se tedy z nehostinného a studeného severu na slunečný a méně deštivý jih a do práce jsem se vrhla s elánem a nadšením.

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0

Anglicke pocasi

31. 7. 2016

Počasí je ve Velké Británii velmi oblíbeným tématem a častým předmětem konverzace. Díky jeho různorodosti, nepředvídatelnosti a rozmarům je stále o čem diskutovat. Angličtina nabízí celou řadu výrazů spojených s počasím.  V jednom dni se tu mohou mrknutím oka klidně vystřídat všechna roční období. Když se po ránu podíváte z okna a uvidíte nádherně modrou oblohu a zářivé slunce, vůbec to neznamená, že bude krásný den. V poledne mohou padat kroupy, odpoledne fouká vichr, večer je mírná oblačnost a v noci už zase jasná obloha. Naštěstí to ale platí i obráceně, takže když je ráno přívalový déšť a vichr o síle orkánu, odpoledne může být nádherně slunečné. Že je to trochu šílené? To asi ano, ale na druhou stranu se tu s počasím nikdy nenudíte.

 
Celý příspěvek | Rubrika: O Anglii | Komentářů: 0

Anglické zdravotnictví

20. 7. 2016

Na téma anglického zdravotnictví bylo již napsáno mnoho hanlivých článků a ztížností. Je pravda, že systém zdravotní péče není v Anglii právě ideální a do dokonalosti má hodně daleko. Je také neustálým terčem kritiky a trnem v oku opozici, ať už jsou u moci konzervativci či labouristé. Současná vláda se marně pokouší o reformu. Efektivní řešení však zatím není v dohlednu a stávající systém, který funguje již víc jak šedesát let, se nikdo neodváží radikálně měnit. Jak tedy tento již dlouhou dobu zavedený systém funguje? Na to jsem se snažila odpovědět v následujícím příspěvku.

 
Celý příspěvek | Rubrika: O Anglii | Komentářů: 0

Moje anglické město

17. 7. 2016

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0

Jak jsem se stala poddanou královny Alžběty

14. 7. 2016

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0

Svatba jako řemen

14. 7. 2016

Celý život jsem si toužebně přála mít svatbu. Když jsem byla malá, sbírala jsem fotky nevěst a pokaždé, když kolem nás projelo svatební auto, běžela jsem rychle ven, abych zahlédla nevěstu. Svatbu mojí tety, které jsem se v pěti letech účastnila jako družička si dodneška pamatuju. A také ráda vzpomínám na moje mezinárodní svatby. Byla jsem na jedné v Anglii, na Kanárských ostrovech, v Itálii a v Maroku. Anglická svatba mě příliš nenadchla. Jídla tak málo, že než jsem se vzpamatovala, bylo pryč. Veškeré pití si každý musel platit sám. Místo svatebního dortu se podávala tradiční anglická suchá buchta plná rozinek se silnou marcipánovou polevou, která se univerzálně používá ať už při svatbách, narozeninách, křtinách či o vánocích a velikonocích. Škoda, že jsem alespoň neocenila to, že se obřad konal na stadiónu Manchesteru United. Italská svatba byla pravý opak. Jídla a pití, co hrdlo ráčí. Po desátém chodu jsem byla tak přejeděná, že už jsem nechtěla jídlo v životě ani vidět. A to byla hostina teprve v půlce. Něco podobného jsem zažila i na Gran Canaria, kde se jedlo, pilo, zpívalo a hodovalo celý den i celou noc. Maroko bylo zvláštní naprosto vším. Nejvíc ale asi tím, že se svatebčané a svatebčanky oddávali svatebnímu veselí, které trvalo tři dny, odděleně.

 

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0

Proč jsem si vzala Angličana

12. 6. 2016

Dlouho jsem byla sama a už se zdálo, že to tak zůstane. Pátrání po tom pravém jsem sice nevzdávala, ale znovu a znovu jsem se vrhala do vztahů, které byly již od počátku odsouzené k zániku. Pak mě ale jednoho dne napadlo, že bych se místo mladších a nevyzrálých idiotů měla raději zaměřit na starší a moudřejší jedince. Změna mého myšlení se vyplatila, protože jsem svoji spřízněnou duši nakonec našla. I když mi už pomalu, ale jistě táhlo na čtyřicítku a moje rodina už nade mnou zlomila hůl. Dnes jsem šťastně vdaná a manželství s mým Angličanem si nemůžu vynachválit. Jsou mezi námi sice jisté kulturní rozdíly, které občas rozvíří hladiny naší poklidné domácnosti, ale jinak se o mě můj Angličan stará na jedničku s hvězdičkou. To, jak hezky se ke mně chová a jakou je mi oporou, jsem nikdy předtím nezažila. Ani v Čechách, an i v jiných částech Evropy, kde jsem dříve pobývala.

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0

Jak jsem si přes internet našla manžela

11. 6. 2016

Seznámení přes internet dnes není žádnou raritou. Seznamek, ale i lidí, kteří je vyhledávají neustále přibývá. Už neplatí, že internetové seznamky navštěvují pouze pochybná individua. Právě naopak, tenhle způsob seznámení se vzhledem k hektickým životům a pracovnímu vytížení většiny z nás, stává naprosto normální a vyhledávaný. Naštěstí jsme se zbavili předsudků a za seznamování přes internet už se nemusí nikdo stydět. Na klasické seznamování je dnešní doba příliš uspěchaná a individuální. Jaká je šance, že svoji životní lásku potkáte třeba v tramvaji na cestě do práce? Či v baru, kam jste se s kolegy vydali po skončení pracovní doby? Takže proč si v klidu a teple domova, třeba v posteli a v pyžamu, neprohlédnout případné protějšky, které vám počítač přiřadil a hurá do seznamování. Všechno má ale své výhody i nevýhody. Na internetu nemáte nikdy záruku toho, že údaje jsou pravdivé a že úmysly dotyčného jsou čisté. Jak ale poznáte, zda se dotyčný nevydává za někoho jiného při náhodném osobním seznámení? Na internetu máte aspoň možnost vyplnit si profil nejen svůj, ale i svého ideálního protějšku. A to není zanedbatelná výhoda.

Nejdůležitější je najít seriózní a populární seznamku a po pravdě si vyplnit dotazník. Nemá cenu si hrát na někoho, kým nejste. Pokud vám jde o trvalé seznámení, vztah založený na lži by stejně moc dlouho nevydržel. Já jsem šla do seznámování bez přetvářky a s odholdáním najít toho pravého. A to se mi také nakonec podařilo.

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0

Jak jsem se v Anglii ocitla

11. 6. 2016

V cizině žiju prakticky od svých osmnácti let. Když jsem se před maturitou rozhodovala kam dál, měla jsem jasno. Chci do ciziny! Od malička mě fascinovaly jazyky, které jsem se pilně učila a studium a život v cizí zemi mě velmi lákaly. Moje první seznámení se světem za „železnou oponou“ se uskutečnilo při výměnném zájezdu do Francie, který se našemu gymnáziu podařilo zorganizovat těsně po otevření hranic na západ. Moje další „západní“ cesta pak vedla do severní Itálie a také na Sicílii, kde jsem si připadala jak v ráji. Nakonec se mi s pomocí mých italských známých podařilo podat žádost ke studiu na univerzitě v severoitalském Trentu, úspěšně složit přijímací zkoušky a získat nejenom studijní vízum na italské ambasádě v Praze, ale i povolení k pobytu na oddělení cizinecké policie v Trentu, což byl v devadesátých letech doslova nadlidský úkol.

 
Celý příspěvek | Rubrika: O mě | Komentářů: 0