Jak jsem se v Anglii ocitla
V roce 92 jsem tedy zahájila magisterské studium románských jazyků, které jsem si ještě zpříjemnila dvouletým pobytem v rámci výměnného studentského programu ERASMUS ve španělském Madridu. Na jihu Evropy se mi tak zalíbilo, že mě návrat do Prahy na konci devadesátých let vůbec netěšil. A tak jsem přemýšlela, jak zase někam vyjet. Hranice byly sice otevřené, ale pouze pro turistiku. Když se chtěl někdo vydat za prací, existovaly pouze dvě možnosti: buď nějakou práci mít už dopředu, nebo to risknout a pracovat načerno. To první jsem neměla a to druhé jsem si netroufala podniknout. Nakonec jsem další cestu za hranice uskutečnila díky své tehdejší kolegyni a kamarádce, která se právě chystala do Anglie a která mě přesvědčila, abych se vydala s ní. Jindra se do Anglie stěhovala hlavně kvůli svému anglickému příteli, já jsem se tam vydala kvůli angličtině. Jediná možnost, jak v Británii v roce 2001 nějakou dobu pobýt, bylo získáním au-pair víza. Sice to pro mě bylo až to poslední, co jsem chtěla dělat, ale jiná možnost tenkrát nebyla. V září 2001 jsem tedy přistála na letišti v severoanglickém Manchestru, do pasu dostala razítko au-pair víza na dva roky a začala pracovat u jedné milé anglické rodiny. Na svůj příjezd do Anglie si vzpomínám zcela přesně. Letěla jsem týden po 11. září a v letadle jsem se necítila přímo nejlíp. Celá vyděšená jsem pak vystoupila na letišti v severoanglickém Manchestru, abych se poprvé setkala s rodinou, u které jsem měla pracovat jako au-pair. Pak si pamatuju, že jsem si v autě sedla na řidičovo místo (v anglických autech je všechno na opačné straně, protože se jezdí nalevo) a při následné cestě z letiště jsem na komunikaci s mým novým šéfem, který byl mimochodem velmi upovídaný, reagovala pouze slůvkem ‚yes‘. Ne, že bych se anglicky nedomluvila, ale severoanglickému dialektu jsem díky výslovnosti, která se značně liší od té standardní anglické, nerozuměla první tři měsíce ani slovo. Vnímala jsem jen nepřetržitý déšť, vítr, chlad a cihlové domky se zahrádkami. Dům, kde rodina bydlela, si vybavuju jako ohromný, ale velmi studený.Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že z plánovaných tří měsíců se můj pobyt protáhne na celý život a že se Anglie stane mým milovaným domovem.
Na severu jsem ale nakonec nezůstala. Po au-pairování jsem sice rok studovala u anglicko-skotských hranic, nakonec jsem se ale přestěhovala na teplejší a slunečnější jihovýchod. Tam jsem si nejdříve našla práci profesorky jazyků na soukromém internátním gymnázium, pak si koupila byt a nakonec jsem si i našla manžela. Na gymnáziu jsem skončila, byt pronajala, s manželem jsme se přestěhovali do krásného domku u pláže a necelé dva roky po svatbě už jsme čekali naší holčičku Emu. A to i přesto, že mi v té době už bylo přes čtyřicet. A tak se moje cesta za štěstím dovršila, i když jsem si musela chvíli počkat. To čekání se ale vyplatilo a v Anglii jsem našla vše, co ke svému štěstí potřebuju.