Jak jsem se stala poddanou královny Alžběty
V Anglii už žiju dost dlouho na to, abych se tu cítila jako doma. Za vlastní jsem přijala místní řeč, zvyky, manžela, tchyni a celé příbuzenstvo. Dokonce už mi přestal vadit i ten věčný déšť a vítr. Líbí se mi anglická zdvořilost a slušnost a také to, že si lidé navzájem nic nezávidí. A v čele státu mně víc vyhovuje královna, protože ta, na rozdíl od prezidenta, je pouze reprezentativní a od politiky se drží v úctyhodné vzdálenosti.
Když jsem po sedmi letech strávených v Anglii začala poprvé uvažovat o britském občanství, zjistila jsem, že po jeho získání by mi české úřady odebraly moje původní české občanství. Přijít o jedno jen proto, abych získala druhé, nemělo smysl, a tak jsem na nápad na chvíli zapomněla. Minulý rok jsem se ale vdala, a tak se mi naskytla možnost mít občanství dvě.
Zkouška z britských reálií
Protože v Británii už trvale žiju jedenáct let, získání občanství bylo v mém případě relativně snadné. Avšak prokazatelný trvalý pobyt a trestní bezúhonnost mi na podání žádosti nestačily. Od roku 2002 totiž musí všichni žadatelé prokázat dobrou znalost angličtiny a anglických reálií úspěšným složením zkoušky „Life in the UK“, tedy Život ve Spojeném království. Zkouška sestává ze dvaceti čtyř otázek o změnách a vývoji britské společnosti, populaci, školství, zdravotnictví, politiky, sociálního systému a každodenního života. Pro úspěšné vykonání zkoušky je třeba během 45 minut správně zodpovědět alespoň 75 procent otázek.
Zkouška není vůbec jednoduchá a je třeba se na ni patřičně připravit. Ulehčuje ji pouze to, že každá otázka nabízí výběr ze čtyř možných variant. Přesto jsou otázky těžké a k jejich zodpovězení pomůže jen dobrá znalost britské společnosti a perfektní znalost angličtiny. Odpovědi, ze kterých se vybírá jsou záměrně postaveny na rozdílech pouhých slov. Největším paradoxem je ale to, že většina Britů by zmíněným testem neprošla. Testují se nejen znalosti, ale i schopnost logického uvažování a rozhodnosti. Je třeba mít také dobrou paměť na čísla, protože téměř každá druhá otázka obsahuje číselné údaje.
Když jsem se na test poctivě připravila, našla jsem si nejbližší zkouškové centrum a elektronicky si rezervovala termín. Zkouška probíhala na počítači a po jejím složení mi byl vystaven doklad, který jsem pak přiložila ke své žádosti. Žádost jsem poslala v říjnu a v listopadu mi již přišlo vyrozumění o jejím úspěšném vyřízení a pozvánka na slavnostní obřad udělení občanství.
Slavnostní vítání nových občanů
Obřad se konal na radnici v Eastbourne, správním městě hrabství East Sussex, kde žiju. Každý účastník dostal pozvánku pro rodinu či přátele, mě doprovázeli manžel a tchýně. Místnosti vévodily britské vlajky a velký portrét královny, obřad uváděli místní zastupitelé a ve svém projevu zdůraznili důležitost komunity a to, že se my, zbrusu noví občané, stáváme její součástí. Pak jsme se jeden po druhém postavili a odříkali místopřísežné prohlášení občanské poslušnosti a slib věrnosti. Po něm si každý jednotlivě přišel pro certifikát občana Spojeného království, potřásl si rukou s radními, podepsal matriku a nechal se se svým certifikátem, radními a královnou v pozadí zvěčnit oficiálním fotografem. Když všichni tak učinili, konal se typicky britský rituál podávání čaje a sušenek.
Pas na dobírku
Vyřízení občanství mě stálo necelých 900 liber (v přepočtu asi 27 tisíc korun). Částka však nezahrnovala pas, o ten jsem si musela požádat zvlášť a zaplatit další poplatek (zhruba osmdesát liber). Britové však získávají pasy kuriózním způsobem. Neexistuje úřad, kde by se vydávaly doklady (občanky tu vůbec neexistují). Na zaslání pasu je třeba vyplnit formulář, ke kterému se přiloží dvě fotografie a vše se odešle poštou na centrální pasový úřad. Poté následuje třicetiminutový pohovor na úřadě Totožností a pasových služeb (IPS), kde si prověří, že jste ten, za koho se vydáváte. Za pár týdnů vám pak speciální kurýr přímo na vaši adresu doručí zbrusu nový pas. Když si pak za několik let žádáte o jeho prodloužení, stačí už jen odeslat vyplněný formulář, pas vám dojde až do domu a vy vůbec nikam nemusíte. Sympatické, že?
Celý proces získání britského občanství mě mile překvapil svojí jednoduchostí a rychlostí. Přesně totiž vystihuje britskou serióznost při vyřizování jakýchkoliv byrokratických záležitostí. Možná je to tím, že mají královnu a ne prezidenta. A jak tvrdí můj anglický manžel, prezidenta ani občanské průkazy by Britové nechtěli ani za nic.