Svatba jako řemen
Marně jsem dlouhá léta čekala na to, až na svatbě nebudu jen hostem, ale hlavní představitelkou. Často jsem chodila kolem svatebních butiků a říkala si, jaké by to bylo kdyby.... No a pak jsem se konečně dočkala toho pravého, který mě po půl roce požádal o ruku. Byla jsem štěstím bez sebe. I když žijeme v Anglii, trval můj nastávající Angličan na tom, abychom se vzali v Čechách a tak mi tím zároveň usnadnil život. Bylo mi totiž jasné, že mi svatbu v Čechách zorganizují rodiče! A nebude to zdaleka tak náročné jako tady v Anglii. V Anglii se totiž svatby plánují rok dopředu, stojí hotové jmění a nevěsta je celý ten rok v permanentním stresu z toho, že na něco zapomněla nebo že něco nevyjde podle plánu. Moje anglická kamarádka mi dala seznam věcí, které jsou každý měsíc v představebním roce potřeba zařídit. S manželem jsme si ho večer přečetli pro pobavení a vyhodili do koše. Něco podobného pak nastalo, když mě ona kamarádka vzala do svatebních butiků vybrat si šaty. V butiku se na nás okamžitě vrhla prodavačka a začala mi vnucovat modely ke zkoušce. Angela se nadšeně nad šaty rozplývala, a tak mi nezbývalo nic jiného, že si pár modelů zkusit. Já se tedy moc nerozplývala, když mě prodavačka soukala do a z těžkých korzetů a sukní. Rozplývala jsem se ještě méně, když jsem si musela k šatům obout lodičky na tak vysokém podpatku, že jsem v nich nedokázala ani stát na místě, natožpak udělat pár kroků. A když jsem se pak podívala na cenu šatů, nerozplývala jsem se už vůbec. Šaty stály víc než můj měsíční plat a to jsem v tu dobu vydělávala docela dost. Navíc se na ně muselo čekat čtyři měsíce. Nejsem typická žena, která miluje nákupy oblečení, a tak mi celé tohle divadlo začalo lézt na nervy. Návštěvu jsem rychle ukončila se slovy, že si to ještě rozmyslím. Venku jsem pak kamarádce řekla, že takové peníze za šaty na jeden den tedy utratit nehodlám. Angela mě začala přesvědčovat, že moje maminka by mě určitě ráda v něčem takovém viděla a jakou by jí to udělalo radost. Ubezpečila jsem jí, že by mi moje maminka tak akorát vynadala s tím, že ty peníze mohly jít na naši hypotéku. Babička by si pak cenu šatů v librách přepočítala na koruny a zřejmě by jí z toho kleplo. Návštěvu dalších butiků s předraženými šaty jsem tedy zavrhla a rozhodla se, že si na svatební poradenství najdu někoho jiného. A tak jsem se jednoho dne, v doprovodu tchýně a manželovy sestřenice, vydala do Londýna na Oxford Street. Šaty jsem se totiž rozhodla koupit v konfekci. Nakonec jsem je našla v obchodním domě Debenhams. Tyrkysově modré, dlouhé až na zem, za normální cenu, tedy asi pětinu toho, co bych utratila v butiku. Svatební šaty to sice nebyly, ale čert to vem. Vypadala jsem v nich stejně dobře jako v těch drahých a všem se moc líbily.
Koupí šatů se pro mě završila příprava celé svatby. Zbytek příprav probíhal zcela pod taktovkou rodičů v Čechách. Se vším jsem naprosto souhlasila, protože jsem jim stoprocentně důvěřovala. Výsledek byl podle očekávání skvělý. Rodiče mi zorganizovali malou svatbu za přijatelnou cenu. Mně a manželovi zbývalo pouze zařídit přesun pěti anglických příbuzných a nás samotných do Čech.
Všechno nám ale v poslední chvíli málem zkomplikovalo anglické počasí, když se rozpoutala ohromná bouře, která zastavila provoz londýnského letiště na několik hodin. Na tom letišti jsem čekala nejen já, ale i ženich a všichni angličtí svatebčané. Do svatby zbývaly dva dny. Během pěti hodin čekání, kdy jsem na informační tabuli s napětím pozorovala jeden zrušený let za druhým, mě napadaly ty nejhorší katastrofické scénáře. Nakonec se však provoz na letišti obnovil a ve dvě hodiny v noci jsme všichni šťastně přistáli na letišti v Praze. Teď už moje vytoužená svatba mohla klidně začít.
Protože byla naše svatba jednoduchá a s minimem hostů, pořádně jsem si ji užila. Nedělala jsem oslavu kvůli tomu, abych se zavděčila příbuzným, ale abych se radovala z toho, že si beru toho nejskvělejšího chlapa na světě. Jídla bylo tak akorát, aby z něj nikomu nebylo špatně, ale přitom se dostalo na všechny. Pití bylo pro všechny zdarma, ale kromě pár sklenic vína, pili všichni vodu či džus. A tak se nikdo neopil a k večeru se všichni pomalu rozešli. Byla jsem ráda, protože jsem se nemohla dočkat, až za sebou zavřeme dveře našeho hotelového apartmá a užijeme si klidný večer jen sami dva. Snad to bylo tím, že jsem se vdávala docela pozdě a že je můj manžel ještě o deset let starší, ale svatba bez pití a tancování až do rána nám oběma naprosto vyhovovala. V každém případě to pro nás byl ten nejhezčí den v našem životě, na který máme ty nejkrásnější vzpomínky. A nepotřebovala jsem k tomu žádné předražené šaty.