Jak jsem si přes internet našla manžela
Moje zkušenost s internetovým seznamováním je dost bohatá. Nejprve jsem zkusila české seznamky, štěstí mi ale příliš nepřálo. Jelikož žiju v Anglii, byl výběr krajanů zúžený a omezený převážně na pracovníky na stavbách či v pohostinství. Vzhledem k tomu, že jsem vysokoškolsky vzdělaná, neměla jsem si s protějšky, které zajímalo pouze pivo, fotbal a kus žvance, velmi brzy co říct. A tak jsem se rozhodla zkusit štěstí na anglické seznamce. Většina anglických seznamek, i když tvrdí, že jsou zdarma, zase tak moc zdarma nejsou. Bezpoplatně se sice zaregistrujete a popřípadě zalistujete v seznamu uchazečů, pokud však chcete někoho kontaktovat, už je po vás vyžadována platební karta.
Nakonec se mi ale náhodně podařilo najít seznamku, kde bylo zadarmo nejen přihlášení, ale i komunikace s možnými protějšky. Vzhledem k její popularitě nebyla nouze o výběr. A tak jsem se začala seznamovat. Setkala jsem se s mnoha zájemci. Někdy to bylo jen jedno setkání, při kterém bylo jasné, že další nebude, občas těch setkání bylo víc. Ale pořád se mi nedařilo najít někoho, s kým by mi bylo dobře. Trvalo to rok a půl než jsem zcela osudově objevila profil toho, kdo je nyní můj manžel.
Vlastně to byl manžel, kdo nejdříve objevil mě. Jenže se mě neodvážil oslovit, pouze mě zařadil do seznamu potenciálních partnerek. Mně se pak objevilo, že jsem na jeho seznamu. Nejprve jsem jeho profil vymazala a listovala dál. Jenže pak mi něco nedalo a vymazaný profil jsem vrátila. A to bylo osudové, protože jsem tak objevila někoho, o kom jsem si myslela, že snad ani neexistuje.
První email jsem napsala já a pak už to šlo jako po másle. Nejprve jsme si psali každý den, pak už několikrát za den. S každým novým emailem bylo víc a víc jasné, jak moc se k sobě hodíme a jak jsme si podobní. Jenže na cestě za štěstím byla ještě jedna překážka. Asi po týdnu a půl našeho intenzivního emailování a v době, kdy mělo logicky dojít k setkání, mi můj nynější manžel oznámil, že odjíždí na měsíc do Argentiny. To jsem tehdy ještě netušila, že do té Argentiny vlastně jede za svojí bývalou přítelkyní, ukončit již několik měsíců mrtvý vzah. Vlastně bylo dobře, že jsem to nejdřív nevěděla, protože nevím, jestli bych po všech těch zklamání, která jsem v minulosti s muži zažila, měla sílu vytrvat.
Naše vzájemná komunikace však pokračovala, psali jsme si několikrát za den, i když vzhledem k časovému posunu to bylo docela složité, ale ještě, že existuje internet. Během našich dlouhých emailů jsme se jeden o druhém dozvěděli naprosto všechno a bylo jasné, že jsme pro sebe ztvořeni. Zbývala ještě fyzická stránka.
Naše první setkání z očí do očí proběhlo přes Skype. Když jsme se poprvé „naživo“ viděli, byla to láska na první pohled. Teď už nám nic nebránilo se do sebe zamilovat, stejně jsme v tom oba byli až po uši. Jen nás pořád ještě dělil oceán a tisíce kilometrů. Nemohla jsem se dočkat, až bude manžel zpátky v Anglii.
Na letiště v Londýně přiletěl brzo ráno a já nemohla dospat. Volal mi hned po příletu a na odpoledne jsme si domluvili naše první skutečné rande. Když jsme se poprvé políbili, bylo to dokonalé. Od toho dne už jsme se od sebe neodloučili. Druhý den mi představil svoje rodiče a sourozence a pak už to všechno šlo rychle. Randění jsme přeskočili a rovnou jsme spolu začali žít. Sice jsem ještě asi měsíc a půl bydlela ve svém bytě, ale postupně jsem se přestěhovala k manželovi.
Za rok a dva měsíce po seznámení jsme se vzali a jsme nejšťastnější pár, jaký si kdo dovede představit. A to všechno díky jednomu kliknutí na tlačítko zpět.