Proč jsem si vzala Angličana
Zažila jsem vztah s Italem, který mi od začátku dával najevo, že jako žena si nemohu moc vyskakovat a moje ůloha je pouze rozmnožovací a uklízecí. Mám dost kamarádek v Čechách, jejichž manželé považují vaření a uklízení za ponižující, chtějí mít děti, ale na jejich výchově a péči se pak podílejí pouze z dálky. Mám i takové kamarádky vdané za muže, kteří nejen že neuklidí, navíc se ještě od své manželky nechají živit. Samozřejmě že znám i spoustu českých mužů, co doma rádi pomohou a jsou manželce oporou a ne přítěží. Bohužel ale takových moc není.
Jedna z mých kamarádech si před deseti lety vzala Angličana. Po svatbě ji manžel umožnil, aby přestala pracovat, i když děti měli až za další čtyři roky. Když mi tehdy řekla, že si platí uklízečku a že si manžel sám žehlí košile a od ní nevyžaduje naprosto nic, jen to, aby byla šťastná a v pohodě, doslova mě to šokovalo. Kamarádce jsem její manželství jen tiše záviděla. V Anglii však něco takového není žádná zvláštnost. Samozřejmě jsou tu, jako všude jinde, individua, která se k ženám špatně chovají, naštěstí jsou však v menšině.
Dnes mám podobnou zkušenost jako moje kamarádka. Uklízečku si sice neplatíme, ale o domácí práce se dělíme rovným dílem. Košile žehlím jen proto, že chci. Kdyby se mi totiž nechtělo, vyžehlí si je manžel sám a vůbec mu to nepřijde divné. Myšlení mého manžela vychází z jeho odlišné výchovy. Angličanky své syny už dávno naučily tomu, jak si žen vážit a neštítit se domácích prací. Žádnou práci tak nepovažují pouze za ženskou či mužskou. Každý dělá, co může a manželství je vyrovnané partnerství. I když žil můj manžel až do svých více jak čtyřiceti let v jedné domácnosti se svými rodiči, je samostatný a nic ode mě neočekává. Vzal si mě jako svoji družku a ne služku. A tak to vidí i jeho rodina a hlavně moje tchýně. Tchýně by si mě navíc nedovolila nikdy kritizovat. To bohužel dělají jen moji čeští příbuzní, kteří si myslí, že mají patent na rozum a právo všechny kolem kritizovat.
Najít si v dnešní době partnera na celý život je hodně těžké. Když se to ale povede, tak to stojí zato. A nevadí přitom, jestli jeden z vás vyrůstal za železnou oponou a ten druhý před ní. Hlavně, když nechybí úcta, tolerance a stoprocentní důvěra, protože o tom vztah na celý život je.