Jak jsem byla v Anglii učitelkou
Nástupní plat byl ucházející a bydlení, jídlo ani účty za energie či jiné poplatky jsem řešit nemusela, vše obstarala škola. Protože byla škola mimo město a já v tu dobu neměla ani řidičák, nemohla jsem vydělané peníze utratit, ani kdybych chtěla. Takže mi každý měsíc narůstala na účtě slušná suma, ze které jsem čerpala maximálně na letenky do Čech a trochu cestování o prázdninách. Ubytovali mě ve starém bytě ve věži nad sborovnou, takže jsem to do práce měla doslova coby kamenem dohodil. Klidně jsem mohla vstát deset minut před vyučováním, které stejně začínalo až v devět hodin.
Po materiální stránce jsem se cítila jako v ráji, všechno ale tak růžové nebylo. Práce učitelky na takovéhle škole není žádná procházka růžovou zahradou. Díky tomu, že bydlíte „on site“ jste tedy škole neustále k dispozici. Pracovní doba je tu nekonečná, služby mnohokrát končí až po půlnoci a protože jsou tu studenti, kteří zůstávají i přes víkend, pracuje se i o víkendech. Vyučování je v sobotu a služby jsou i v neděli. Na nějaký soukromý život tedy můžete zapomenout. Tedy kromě prázdnin. Ale asi těžko najdete chlapa, kterému řeknete, že máte čas jenom každých šest týdnů.
Pracovat jako učitelka v Anglii není všeobecně žádný med. Děti jsou drzé, dovolí si k vám cokoliv a rodiče je v tom ještě podporují. Převládá kult dítěte a tresty téměř neexistují. Děti vědí, že mají nad učitelem moc a mohou si dělat, co je napadne. Na některých školách je to horší, na některých lepší, záleží na tom, v jaké spádové oblasti se škola nachází a jestli je státní či soukromá. Nároky na učitele jsou značné, kromě nezvladatelných dětí musí zvládnout přípravu hodin, které se řídí celonárodními osnovami a jsou orientované na dosažení výsledků. Pokud děti nedosahují přiměřených výsledků, vina se klade učiteli, ne dětem. Při špatných výsledcích je učitel buď propuštěn nebo platově znevýhodněn.
Soukromé školy, především ty výběrové, mají alespoň lepší a slušnější studenty. Většinou jsou totiž z lepších rodin střední třídy, a tak jim nechybí jistá dávka inteligence, kterou však na druhou stranu kompenzují arogancí. Protože se v soukromých školách platí vysoké školné, studenti mi občas dávali velmi jasně najevo, že oni si mě přece platí, tak musím dělat to, co chtějí. A nejenom studentí. Krušné chvíle jsem občas zažívala i při parents evening neboli třídních schůzkách (na programu vždy v neděli v sedm hodin večer). Učitelé stojí dvě hodiny ve velké hale a rodiče kolují od jednoho ke druhému, aby se dozvěděli o prospěchu svých zlatíček. Většinou platilo to, že jaké dítě, takový rodič. Milé a bezproblémové děti měly většinou stejně milé rodiče a rodiče arogantních a problémových žáků byli většinou stejně arogantní. To, že jejich zlatíčko neprospívá tak, jak by mělo, dávali samozřejmě za vinu mně a v krajních případech se se mnou přímo odmítali bavit a rovnou se hnali za mými nadřízenými. Na každém parents meeting se většinou našel alespoň jeden rodič, který mi večer znepříjemnil tak, že jsem se neubránila slzám. Zajímavé ovšem bylo to, že na moje mužské kolegy Angličany si nikdo nic podobného nedovolil.
Náplní mojí práce ve škole nebylo jenom učení. Mojí povinností bylo starat se o studenty i mimo třídu. To obnášelo nejen večerní a víkendové služby v internátu, kde jsem musela dohlížet na denní a noční režim studentů, ale i zájmové mimoškolní činnosti jako sport a další vzdělávání. Navíc jsem měla na starosti několik jedinců, na které jsem musela osobně dohlížet. Možná to vypadá jako přílišná kontrola, ale děti zde od třinácti let pobývají samotné bez rodičů, které vidí většinou jenom o prázdninách. Většina jich pochází z Číny, Hong Kongu, Ruska, Koreji nebo dalších částí světa. Na počátku mají nejenom problém s jazykem, ale i s adaptací na odlišné způsoby chování, stravy a kultury.
I když jsem byla ve škole uznávaná jako dobrá linguistka - učila jsem hned tři jazyky najednou (španělštinu, francouzštinu a italštinu), což se v Anglii nevidí často - mezi pedagogický sbor jsem nikdy zcela nezapadla. Nebyla jsem totiž dostatečně snobská, neměla ty správné školy (Oxford nebo Cambridge) a nepocházela ze správné společenské vrstvy (middle class). K mé oblibě nepřispívalo ani to, že nejsem sportovní typ a přímo nesnáším kolektivní sporty. Většina učitelů se totiž s gustem zapojuje do odpoledních mimoškolních sportovních aktivit, které zahrnují nejen trénink, ale i odvoz a doprovod na zápasy a utkání s ostatními školami v regiónu, ale i mimo něj. V praxi to pak znamená, že i těch pár volných večerů a sobotních a nedělních odpolední strávíte opět pracovně. Nadšení učitelé tohle však berou jako samozřejmost a do takovýchto akcí je nikdo nemusí nutit. Já jsem si na druhé straně chtěla uchránit trochu volného času za každou cenu.
Po dvou letech jsem se ze školy odstěhovala do vlastního bytu, který jsem si mezitím koupila. Tam jsem pak měla trochu víc času na své soukromí a několik let poté jsem si také našla manžela. Ještě před svatbou jsem dala výpověď a ze školy odešla. Pochopila jsem totiž, že peníze někdy nejsou všechno. Díky stresu ve škole jsem onemocněla a ze života jsem měla peklo. Manžel mě podpořil v tom, abych ze školy odešla, chtěl mě vidět šťastnou a zdravou a také si mě užít víc než jenom o prázdninách. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.
Jako maminka roční holčičky bych se do školy už nikdy nevrátila. Nejen kvůli stresu, ale také kvůli časové vytíženosti. Je pravda, že máte víc volna než v běžném zaměstnání, ale kromě neustálých schůzí po vyučování si domů každý den nosíte spoustu práce. Nechci, aby moje dcera trávila víc času s chůvami než se mnou. A to nejen teď, když je ještě malá, ale ani v budoucnosti, až začne sama chodit do školy. Viděla bych jí jenom večer a ani o víkendu bych na ní kvůli práci neměla čas. Školství je totiž v Anglii paradoxně jeden z oborů, kde se nebere žádný ohled na rodinu. Učitelé se tak starají víc o cizí děti než o své vlastní. I kdybych ale sebevíc chtěla, žádná škola už mě stejně nezaměstná. Ve školství se totiž netoleruje mateřská delší než jeden školní rok, nejideálnější je návrat po šesti měsících. Pokud se totiž o své dítě chcete starat déle, považují vás kolegové a nadřízení za nedostatečně oddanou své práci. Docela smutné, když se nad tím člověk zamyslí. Takže děkuji, ale už nic pro mě!